Novela stavebního zákona nahrává velkým investorům na úkor drobných a středních vlastníků nemovitostí

Je to dávno, babička přišla z pole a plakala. Tak nám ho rozorali i se zasetou pšenicí.  Sněmovnou včera přijatou novelou stavebního zákona budou drobní a střední vlastníci pozemků a nemovitostí téměř ve stejné situaci jako před rokem 1990. Zejména u staveb s možností vyvlastnění dostala ochrana jejich práv na frak.

V dokumentech územního plánování se na kraji rozhodne ve zkráceném procesu např. o vedení energetických sítí. Novela vypouští možnost připomínkování návrhu zadání dokumentů.  Pokud máte dost času a trvale a neúnavně sledujete webové stránky kraje, kde se dozvíte, že se něco projednává, můžete poslat jako vlastník pozemku nebo stavby připomínku k záměru stavby až je vše připravené k schválení. Je tu šance, ale všechny podklady a vyjádření ostatních úřadů jsou již hotové a muselo by se měnit. Úředníci tak těžko připomínce vyhoví a lehce ji odbudou. Pokud webové stránky nesledujete, o záměru pro který lze vyvlastnit, se dozvíte až teprve poté, co je již vydán územní souhlas, tedy státem garantované rozhodnutí o právu realizovat stavbu na vašem pozemku.

Návrh Senátu, aby byl vlastník alespoň informován, Sněmovna nepřijala.  Platnost povolení je dva roky. Investor, obvykle velká energetická společnost, má dva roky na to začít s Vámi jednat o řešení vlastnických vztahů, tedy věcném břemeni nebo nuceném odkupu pozemků. Pokud rok počká, ztrácíte poslední, stejně již velmi mizivou, možnost přezkumu územního souhlasu.  A pak buď prodáte na základě dohody, nebo s vámi úřad povede vyvlastňovací řízení. Zatímco u dopravních staveb je zákonný nárok na 8 násobek odhadní ceny pozemku, u energetických sítí to neplatí. Odstranění této bezdůvodné nerovnosti navržené Senátem Sněmovna odmítla.

Novela vyhrotila oslabené postavení vlastníka nemovitosti proti druhé straně dohody, polostátní nebo privátní a nezřídka mocné nadnárodní společnosti. Má to být dohoda mezi zcela nerovnými partnery, kdy ten silnější má již platné povolení ke stavbě od státu. Kolik vlastníků nemovitostí, běžných občanů, chatařů, farmářů nebo zemědělců bude mít čas, peníze a sílu se s takovým odpůrcem dohadovat o ceně nebo soudit? Vyvlastňovací úřad, který by měl podle platného zákona navazujícího na současné stavební právo, prověřit, zda je vyvlastnění a jeho rozsah nezbytný a chránit tak práva vlastníků, je novelou odsouzen do role trpného vykonavatele již předchozím úřadem státu vydaného povolení.

Po roce 1990 nemohlo být vydáno žádné povolení ke stavbě na cizím pozemku. Tuto ochranu nemovitého vlastnictví ze strany státní správy a dosavadní službu novela stavebního práva zcela vypouští. V důvodové zprávě k novele je nepřímo řečeno - tak se pak, až je státem stavba povolena, o vlastnictví suďte!

Již dnes existuje celá řada tzv. černých staveb, kdy investoři riskují pokutu a staví bez povolení. Jaká může nastat praxe, pokud bude velké stavbě mocného investora bránit jen porušení vlastnického práva běžného občana? Možnost ochrany práv dotčených občanů s pomocí občanských sdružení byla vypuštěna! Prý se má věřit úřadům? Inu povězme si, jak to v praxi chodí a v kolika případech až teprve soudy daly za pravdu občanským a nevládním organizacím proti chybným rozhodnutím státní správy! Pro její zkvalitnění a nestrannost ale novela nepřináší téměř nic.

Dvacet dva právníků, expertů na správní a stavební právo ze čtyř prestižních universit napsalo stanovisko proti ustanovením doplněným do znění sněmovní verze novely. Přesto Sněmovna tuto verzi schválila.

Zákon si stanovil za cíl zrychlit výstavbu a zjednodušit proces povolování staveb. Bylo tak učiněno zcela na úkor drobných a středních vlastníků nemovitostí, takzvané střední vrstvy. Velcí developeři svitou právníků a konexí své pozemky a stavby uhlídají a ochrání.
Paní ministryně řekla, že to je zákon pro investory a stavebníky. Ano, ale zapomněla dodat, že zejména zase pro ty velké. Po přetlaku lobbistů ze strany developerů a průmyslníků, se kterými ministerstvo převážně jednalo, to nemohlo dopadnout jinak.

Žádný zákon, který přijímáme, by neměl stranit jen určité skupině, ale vyvažovat oprávněné zájmy všech, jím dotčených osob, a to především pokud se dotýká ochrany vlastnického práva stejně jako práva na zdravé a kvalitní životní prostředí, které patří k základním ústavním právům.