Volební deník 11.9. 2014 Návštěva Meopty – optika s.r.o., Přerov

Pršelo tak silně, že než jsem došla pod deštníkem od vrátnice firmy k autu , kabát jsem měla docela promočený. Zima mi ale nebyla. Položila jsem si totiž otázku, zda Přerované vědí o tom, jak jedinečnou firmu zde mají, a že jde o největšího soukromého zaměstnavatele v celém kraji . Pracuje zde kolem dvou a půl tisíce zaměstnanců. Osud podniku jsem mohla osobně sledovat od osmdesátých let minulého století. Dnes mi jeho proměna připomněla scény ze známého českého filmu: Marečku podejte mi pero.

Poprvé jsem zde byla jako začátečnice v týmu řešící znečistění podzemních vod někdy kolem roku 1985. Budovy a celý provoz byl omšelý se známkami postupujícího působení času. Tehdy jsem byla ráda, že se zde vyráběly dobré dalekohledy a tzv. zvětšováky na fotografie, jeden jsem měla sama doma. Po roce 1991 a v dalších letech mé služby ve státní správě se na mne obraceli lidé jak přímo z provozů tak také z okolí firmy. Problémem tehdy byly zejména silně koncentrované emise výparů z rozpouštědel používaných ve výrobě. Po nutných investicích do výměny nejzávadnějších technologií nebyla situace firmy jednoduchá. Rychle se vyvíjející mezinárodní trh digitalizovaných fotoproduktů vytlačoval zaběhlé výrobky Meopty do pozadí. Vím, že její majitel musel bojovat o každou několika zakázku a s obavami počítal finanční prostředky na další výplaty a nákup materiálu. Zčásti musely být redukovány i počty zaměstnanců. Přesto to nevzdali, pan Paul Rausnitz ani tým jeho lidí. Mohli tehdy tak jako někteří jiní rozprodat budovy, pozemky…… . Věřili ale, že tradice výroby a dovednosti zdejších lidí jsou k nezaplacení a má smysl na nich stavět a firmu rozvíjet.

Dnes jsem v Meoptě potkala celou řadu zaměstnanců, kteří mi říkali, že ve firmě pracují i více než 30 let a nyní ještě i celá jejich rodina. Pár vývojářů bylo nad věcí: „jo jsme dobří, kdo může říct, že dělá na mašině za 62 milionů“, a v příštích měsících mají přijít ještě další dvě. Téměř všechny vnitřní prostory jsou rekonstruované a pracoviště jsou vybavena množstvím dalších náročných zařízení. Čistota ve speciální výrobě se sleduje na úrovni nepatrné koncentrace molekul vzácných prvků. „Tyhle výrobky umíme na celém světe pouze my,“ sdělil mi můj průvodce, který tady pracuje také již od ukončení studia a dodal: „to ale neumí ty mašiny, bez zlatých ručiček lidí, kteří tady pracují, bychom nikdy takové kvality nedosáhli. Nesložitější a nejnáročnější postupy musí dělat zase jenom lidé“. Ani nevím, jestli tohle všechno Přerováci vědí. Podle mého názoru mohou být na to, že mají Meoptu stejně pyšní jako Mladoboleslaváci na auto Škodu, možná ještě i o trochu více.