Do Senátu jsem byla zvolena v roce 2014 za volební obvod č. 63 Přerov. Jako nestraník jsem kandidovala za KDU-ČSL a SZ.

V Senátu jsem místopředsedkyní Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, členkou Podvýboru pro dopravu a energetiku a Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a místopředsedkyní Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí.

Stoleté jubileum trvání Svazu spolků krajanů ve Švýcarsku

Při mé návštěvě švýcarského Bernu jsem se v polovině dubna jako místopředsedkyně Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí účastnila oslav 100 letého trvání Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Jejich vztah k České republice a zájem o její budoucnost dokumentuje vystoupení mé téměř jmenovkyně paní Dany Seidlové, vnučky J. S. Gutha Jarkovského.

Přepis její řeči si zde dovoluji s jejím svolením zveřejnit. Zejména upozorňuji na poslední věty projevu, se kterými se plně ztotožňuji.

 

Stoleté jubileum, které oslavuje Svaz spolků ve Švýcarsku, vztahuje se ke zvláště významnému roku 1915.

Již 3. ledna toho roku byl založen „Ústřední svaz spolků ve Švýcarsku", který sdružoval české spolky po celé zemi. Čeští krajané byli drobní dělníci a řemeslníci, kteří tu našli existenci v čase vystěhovalecké vlny koncem 19. a začátkem 20. století. Byl tu už ženevský „Slovan", „Pokrok" v Lausanne, „Česká beseda" v Bernu, „Hus" v Schaffhausenu, „Český domov" v Bazileji. „Komenský" v St. Gallenu, „Slovanský sokol", „Spolek českých akademiků" v Curychu. To uvádím proto, aby bylo patrno, kterak ty spolky byly roztroušeny, ale přece toužily po sdružování na společném základě jazykovém i národnostním.

O osm dní později, 11. ledna, přibyl do Ženevy z Italie profesor Masaryk s dcerou Olgou pod pseudonymem T. G. Marsden. Oznámil svým krajanům svůj úmysl, odtrhnout obě slovanské země, Čechy a Slovensko od rakouské monarchie, neboť byla původkyní válečných jatek, což pacifistu Masaryka velmi pobuřovalo. Snažil se krajany ve světě sdružovat v odboji, vytvářel tu konspirativní síť styků s domovem, kterou nazval „českou Maffií".

Pětistého výročí mučednické smrti Jana Husa 6.7.1915 bylo vzpomínáno v Ženevě v obzvláště slavnostním ovzduší. Masarykův projev, přednesený v češtině i němčině sledovalo na 1400 duší, převážně Čechů a frankofonních Švýcarů. O několik dní později promluvil Masaryk v Curychu a v Schaffhausenu. Vyzdvihl význam Husův a přešel do neradostné současnosti, kdy Češi krvácejí a umírají za rakouské zájmy.  Vídeň to správně pochopila jako vyhlášení války monarchii.

Ohled na choulostivou situaci neutrálního Švýcarska přiměl v září Masaryka-Marsdena s Olgou k odjezdu do Londýna.

Na konci války, 28. října, stala se Ženeva hostitelkou osmičlenné delegace českých politiků z Prahy, kteří tu rokovali s dr. Benešem z Paříže o vytvoření vlády, zatím co lid týž den vyhlásil vznik Československé republiky.

Dalších mírových dvacet let prožívali čeští krajané v hojných stycích s domovem. Spolky se staraly o společenské a národnostní záležitosti, navzájem je spojoval česky psaný „Věstník". V roce 1930 byl založen „Masarykův podpůrný fond" pro nemajetné občany českého nebo slovenského původu. Byl to dárek k presidentovým osmdesátým narozeninám. V předtuše nacistického pronásledování přibyla sem hrstka občanů, mezi nimi spisovatel Petr Lotar, pražský rodák, významný intelektuál a zanícený vlastenec. Pak však došlo k vzájemné izolaci, vyvolané druhou světovou válkou.

Oživení poválečných kontaktů změnilo svůj charakter po komunistickém puči v únoru 1948, kdy se Švýcarsko stalo útočištěm pro vlnu politických odpůrců převážně z řad buržoazie. Neutrální země se stala odrazovým můstkem do jiných destinací, někteří se tu však usadili natrvalo.

O další izolaci se postarala Železná opona, která trvala opět zhruba dvě dekády, a dramaticky ji ukončily události Pražského jara: to bylo vskutku politické tsunami. Švýcarsko, ostrov svobody, přijalo hrubým odhadem kolem patnácti tisíc trosečníků. Byla to věru záplava, hodně inteligence a odborníků, české spolky rázem nabobtnaly. Duchovní obzory posilovaly významné osobnosti jako Přemysl Pitter, Jan Milíč Lochman, Svatopluk Karásek a jiní. Z bezpečí ostrova svobody sledovali exulanti dění v zemi, spoutané totalitním režimem. A opět minuly dvě dekády a převratné politické změny přinesly i Československu svobodu. Skončil exil.

Uprchlíci přicházeli ve vlnách, které zrcadlily politickou nestabilitu, touhu po svobodě, nyní se protnuly s pozvolna stoupající přímkou, která sleduje život spříseženců v demokracii více než sedm set let. Budou z nich nadále rovnoběžky?

Nyní tedy sdílený prostor stejného politického uspořádání nám přiblížil starou domovinu na dosah. Někteří se vracejí, jiní už ukončili svou pozemskou pouť a mnozí se identifikovali s domácím etnikem k nerozeznání. Spolky notně zeštíhlely a do srdce se vloudila myšlenka, zda neztratily svůj „raison d´etre"?

Cílem a stále zdůrazňovanou mantrou se stal v nově vzniklé České demokratické republice hospodářský úspěch. Ale ekonomika není metrem, kterým se dá poměřovat spokojenost občanů. O tu se stará nová občanská společnost: spolky, nadace, instituce, kluby, nestátní organizace na dobrovolném základě.  Paternalizmus totalitního státního zřízení je plíseň, která se urputně drží v koutech.  Švýcarské know how, které se tak osvědčuje v řešení problémů občanského života, by bylo pro Českou republiku velkým přínosem. Tento kulturní rozvoj v širším smyslu slova nabývá na dynamice.

Právě pro tu kulturní aktivitu v dobách našeho exilu, jejíž nitky se sbíhaly ve Svazu spolků, jsme prožívali životní pohodu. Bylo to i sportovní a společenské vyžití i sociální zázemí na společném jazykovém základě, které přetrvává, a troufám si tvrdit, bylo a je obohacením i pro náš nový domov. A mělo by tomu být i nadále: Svaz spolků má za sebou bohatou činnost, jeho česky psaný časopis Zpravodaj má bezmála půlstoletou tradici, sociální fond byl založen před pětaosmdesáti lety. Má tedy i určitou autoritu, kterou by měla nadále ta mnohatisícová česká a chcete-li i slovenská menšina nadále rozvíjet pro potěchu obou národů. Opravňovala by nás k tomu, abychom usilovali o vybudování českého centra, tak jak je tomu i v jiných metropolích jako je New York nebo Stockholm.  Prostě těch sto let přizpůsobit elektronickému času. Myslím, že by i Švýcary těšila taková instituce, mohla by sloužit k vzájemnému obohacení, sbližování, spolupráci – kultury není nikdy dost, bez ní by život nestál za nic: je to podhoubí, ze kterého vyrůstá veškerá civilizace, duše národa. Je nositelkou estetických a etických hodnot a tu že bychom hodili přes palubu?